Oslavy (fiesta, feria) mívají často podobu pouti odněkud někam. Původně mívaly náboženský význam cesty k určitému křesťanskému poutnímu místu, dnes jsou „dobrou" záminkou pro několikadenní společenskou událost, při níž se objímá každý s každým, každý s každým pije, vymění si novinky, tančí se, hraje na kytaru, zpívá a všelijak jinak se zejména muži předvádějí. A co by to bylo za Andalusana, kdyby k tomu neměl koně? A tak v procesích vedle pěších jedou povozy tažené tu mulami, tu voly, tu koňmi a vedle nich jdou (často také kluso-jdou rytmem zde důvěrně popisovaným jako pi-pi-pi :-)) koně pod sedlem. Na drtivé většině z nich sedí muži, protože kolem koní tu najdete žen pomálu, a když už, tak jsou to většinou cizinky. :-) A za leckterým mužem pak sedí i žena ve volánových šatech, ovšem ne obkročmo, jak se často v zahraničí prezentuje, ale bokem způsobně s nožkama u sebe, na polštářku na zádi koně a jednou rukou objímá svého španělského „macho". To je španělská „seňorita".

Největším takovým putováním s koňmi je květnová pouť „Romería al Rocío", jíž se účastní desetitisíce koní a která tak je největším shlukem koní v Evropě. Co to znamená pro koně, ponechám bez komentáře.

Největší slavností pořádanou ve městě je pak dubnová „Feria de Sevilla" - takovou hustotu různorodých spřežení jen tak někde neuvidíte. Část z těchto spřežení je také zdobena tradičními barevnými bambulkami a rolničkami ve stylu zvaném „a la calesera".

Při různých slavnostech i svatbách se také pořádají jezdecká představení, kde se ukazují jednotlivé disciplíny: Vaquera, Alta Escuela, Garrocha, práce na dlouhých otěžích, různé pas de deux a čtverylky, zápřež, drezura... A také se závodí v takové zvláštní disciplíně, kdy jsou na šňůru zavěšenou v určité výšce nad soutěžním prostorem navlečeny kroužky s mašlí. Jezdec má v ruce malý klacík velký asi jako tužka a ve cvalu se snaží klacíkem zachytit zavěšený kroužek. Za úspěšným jezdcem pak vlaje mašle - závod se jmenuje „carrera de cintas", tedy nejspíš „závod o stužky", a navazuje prý na středověkou tradici rytířských turnajů.

O poznání skromnější než jižanské pestrobarevné slavnosti je křesťanské putování ke katedrále v galicijském městě Santiago de Compostela na deštivém severozápadě Španělska. Tato cesta je známá jako „Camino de Santiago", má několik tras a její kořeny sahají hluboko do evropské historie. Lze ji vykonávat pěšky, na kole, na motocyklu i na koni nebo za psem a kdoví, jakými všemi možnými způsoby ještě. Už zdaleka nejde jen o záležitost věřících, i když dost možná, že si cestou tak hrábnete na dno, že dojde i na nějaký ten náboženský prožitek. :-) Putování není organizované, cestu lze vykovávat kdykoli a v jakémkoli rozsahu, po trase jsou rozmístěny prostory k ubytování poutníků. Rok 2010 je navíc ještě „silným" rokem „Xacobeo", plánují se také rozmanité kulturní akce. Máte-li tedy toulavé boty nebo třmeny, vyražte. :-)

Ale zpátky na jih. Po každém větším turistickém městečku se můžete svést turistickou drožkou a spřežení jsou také častým dopravním prostředkem při svatbách. Jako sportovní disciplína se zápřež rozvíjí čím dál více, závodů se kromě soukromých osob a chovů účastní i škola v Jerezu a zástupci Vojenského hřebčína (Yeguada Militar).

Již po staletí se každý rok 26. června pořádá shánění klisen s hříbaty („saca de yeguas") v Almonte (provincie Huelva). Z místních mokřad v Národním parku Doňana se shání každý rok zhruba 1 200 zvířat na pobřeží Atlantického oceánu, odkud je celé stádo vedeno asi 300 honáky do ohrad, kde jsou zvířata rozdělena podle majitele. Následující den je hříbatům vypálen výžeh a někteří koně se prodají. Pak se vracejí zpátky na pastviny.
Vše samozřejmě probíhá za hojné účasti čumilů, kteří se sjíždějí i ze vzdálenějších koutů Španělska - i toto je přece společenská událost. :-)

A dlouhou tradici mají také hony na vysokou a na divočáky, jichž se účastní i koně, a to opět zejména v rovinatém kraji mokřadů Doňana. Za hojné účasti koní se pořádají také hony na zajíce. Ovšem zajíce nehoní jezdci na koních, nýbrž chrti - je to takový coursing naostro. :-) A jezdci zejména přihlížejí, svým postupem v řadě zvedají zajíce z polí a kontrolují situaci. Protože jde o soutěž, ve které se hodnotí celkové chování psa, ne to, který pes zajíce nakonec dostihne, musí také rozhodčí sedět na koni, aby stíhali rychlost zvířat.

Když už jsem se v úvodu zmínila o variacích na žluto-červené téma, korespondující s barvami španělské státní vlajky, pak nesmím zapomenout na žlutý písek v aréně na býčí zápasy a červenou krev zvířat i lidí na něm.

Při koridě se koně vyskytují v několika různých rolích: při úvodním vstupu do arény vcházejí toreadoři a jejich týmy za jedoucími ceremoniáři koridy, při „normální" koridě dále najdeme mohutnějšího klidného koně, obvykle křížence chladnokrevníka, na kterém sedí pikador, který bodá býka kopím v první třetině zápasu. Při koridě s názvem „rejoneo" pak už na svižnějších koních lehčí až střední postavy sedí po dobu zápasu sám toreador (v tomto případě konkrétněji „rejoneador"). A poslední úlohou, kterou mohou koně při koridě plnit, je odtažení usmrceného býka. K tomu se také používají již zmiňované muly.

Španělská koňská kultura je velice bohatá, není tedy divu, že fascinuje lidi po celém světě - ať už jde o jednoduše nádherné španělské koně, elegantní vysokou školu, dech beroucí odvahu koně a zručnost jezdce při práci s divokým dobytkem nebo jen o svým způsobem fascinující mumraje koní při různých slavnostech.

Po tomto možná trochu nabitém úvodu se v příštích dílech podíváme na jednotlivé disciplíny podrobněji a konkrétněji.