Při pohledu z okýnka mého malého pokojíčku se mi chtělo citovat klasika snad stokrát denně... Prostě na moji objednávku mi zaslali nejspíš jen demoverzi. Přesto ráda tohle příští rok zase vyměním za moře... vlastně ono dopravit koně 200 km tam a pak zase 200 km zpátky vychází asi tak stejně draho jako dopravit sebe 1 000 km tam a 1 000 zpátky k moři... možná i trochu dráž... Takže taková dovolená s koněm, to je prostě něco, co si musíte naplánovat. A když si to naplánujete, tak se na to pak i těšíte... no nebo alespoň já jsem se těšila celej dlouhej rok. A pak si to i náležitě užít.

Před kurzem jsme pilovali

Už jsem to před dvěma lety zažila, něco jsme se tehdy naučili a pilovali jsme, takže jsem byla zvědavá, jestli a jak jsme se posunuli. Pilovali je výraz přesný, nicméně musím doplnit takovou podrobnost, aby vynikl ten správný obraz... obvykle se pilují detaily, základní tvar třeba sochy se osekává nahrubo sekyrkou nebo dlátem... my pilujeme pilníčkem už samotné základy konečné podoby... tedy jsme se ke konečnému tvaru posunuli vlastně nepatrně... Ale musím říct, že i tak jsem byla příjemně překvapená... jednak jsem se evidentně celou dobu nemračila, protože mi to nikdo ani jednou neřekl. Koník se mě nesnažil hned při vystoupení z vozíku zašlápnout, ale prostě se relativně spokojeně bez urputného řehtání nechal odvést do výběhu.

A přestože první den nechodil moc dobře a byl ztuhlý jako krabice, jak říkal Vašek, tak jsem následující dny dostala hned několik naprosto nečekaných pochval... Snad největší je „Radko, ty nejsi žádný jelito...". Další... stejně pěkná, je: „Jsi šikovná baba, kdybys dělala na těch malých věcech, mohla jsi být dneska ne o úroveň jinde, ale o pět." Zní to obojí asi trochu jako ironie, ale tak to vůbec nebylo myšleno a vůbec to tak nevnímám. Jsou to pro mě moc cenná slova, která mě nakopla k tomu snažit se dál.

„Já to vydržím a ty přestaneš"

Snažit se dál... potvrdilo se mi pracovat především na sobě. Z diagnostiky problémů koně si odnáším jedno veledůležité poučení o sobě.

Totiž můj kůň má tendenci problém řešit způsobem „já to vydržím a ty přestaneš". Což by asi ani tak nevadilo, kdyby se pod slovem problém neskrývaly různé signály a vybídky k akci z mé strany... takže já dávám signál holení a můj kůň říká „já to vydržím a ty přestaneš" místo, aby zkusil nějakou reakci, nebo otázku nebo diskuzi... ne, on se zatne, ztuhne a čeká, až to samo přestane...

No přesně jako já... Ne, že by mi to blesklo hned... to poznání trvalo tak hodinu... vlastně den a hodinu, ale došlo mi to. Proto jsem samozřejmě tuhle chybu u svého koně neviděla a nejspíš i dokonce vyrobila. Ukazuje se na tom, jak důležité je při práci se zvířaty hlavně poznat sám sebe... Totiž abyste tomu rozuměli, tohle moje vlastní zatuhnutí a čekání až se to vyřeší samo, to je moje snad celoživotní strategie... špatná strategie... člověk se tak dokáže zatuhnout několikrát na sebe, až ho z toho chytí záda nebo klidně chřipka... co vám budu povídat, záda mívám zatuhlá pravidelně. A situace vyžadující nějaké řešení místo zatuhnutí se hromadí. Časem trochu vyhnívají, ale obávám se, že jednou na mě vypadnou pěkní kostlivci ze skříní... nejspíš všichni najednou... to pak bude veselo :-)

Takže z toho plyne poučení hlavně pro mě, opravit si svoje životní schéma a situace řešit, ne v nich tuhnout... a pak to snad půjde i naučit mého koně.

Řešit jen jednu věc

Další poučení se skrývá v tom, že hekticky řeším věci bez pořádně položených základů... tak nějak za pochodu, a divím se pak, jak to jde pomalu nebo dokonce nejde vůbec. A ono by stačilo se stejnou pečlivostí a zápalem pořešit základní věci, hezky jednu po druhé, a ty nadstavby by tam pak padaly už téměř samy... Tohle přesně vím a umím se psem a vůbec neumím s koněm... Prý to je, jako bych měla ty správné kostičky lega a prostě s nimi v rukách dohromady hrkala a tím se je snažila sestavit dohromady... kostičky dobrý, ale posloupnost propojení není ani tak špatná jako spíš žádná...

Abych to vysvětlila ještě lépe... jde o to, umět se soustředit jen na jednu věc... pro mě jako ženu věc téměř nepředstavitelná... zatímco můj učitel Vašek to umí snadno, tak já jsem se minulý týden přistihla při tom, jak jsem v jednu chvíli zkoušela dělat všechny tyto věci najednou (a to prosím opravdu skutečně):

1. Koukat na seriál (tedy relaxovat)
2. Číst článek o něčem, co zrovna řeším (téma už si nevybavuju)
3. Programovat (práce, kterou jsem nestihla)
4. Přemýšlet nad článkem na blog
5. Umývat nádobí

Opravdu nekecám, tohle všechno jsem se pokoušela dělat najednou... I když tohle všechno ve skutečnosti ani najednou dělat nejde... ale třeba zároveň číst něco, přemýšlet o něčem jiném a do toho ještě něco jiného poslouchat, se mi stává poměrně často...

No a pak nemějte problém s tím, že váš kůň se snaží udělat všechno a dohromady nic pořádně...

Číst sama sebe

Další důležitý moment. Můj učitel se ve mně vyznal stejně dobře jako můj kůň, což se od učitele očekává, problém je, že je to líp, než se v sobě vyznám já. Oba ví, že se cítím blbě nebo něco nemyslím vážně a jen já to ne a ne rozpoznat včas... a přitom jsem u zdroje... no jak se říká, pod svícnem bývá největší tma...

Domácí úkoly

Takže jsem dostala zase pár domácích úkolů, došlo mi pár věcí, které už jsem od Vaška slyšela nebo četla alespoň stokrát. V uších mi snad bude znít nějakou dobu „Rytmus, nejdůležitější ze všeho je rytmus..." A „Nikdy neobětuj rytmus za cvičení."

Což je úkol číslo jedna, dva, tři, čtyři i pět - projezdit koně tak, aby plynul jako řeka... nezpomaloval a nezrychloval, pokud sáhnu na otěž, pokud projíždí oblouk, pokud jdeme do nějakého cviku jako třeba záď ven za pohybu vpřed nebo klidně i couvání. I sebemenší změna rytmu znamená ztrátu uvolnění a bez uvolnění nemá jakýkoli cvik téměř žádný smysl. Pro-stě po-řád v jed-nom ryt-mu.

Další věc související s rytmem... takový můj hezký kostlivec - v klusu pobízím a nevím o tom... Celkově holeň moc vzadu, prý mě z toho budou bolet kolena a kyčle - takže už vím, z čeho mě bolí kolena a kyčle - ejhle... Celkově reakce na holeň - souvisí se schématem „já to vydržím a ty přestaneš", takže používat jen dva stupně - signál „ideální kůň" a korekce.

Reakce na ruku... souvisí s rytmem jak jinak, ale taky, jak zdiagnostikoval Vašek, na jednu stranu je můj koník prase a na druhou double prase :-D. Takže zjemnit... máme na to naordinovaných pár cvičeníček.

Opravit laterální ohnutí krku s uvolněním zad. Neplést si s žádostí o čumák dovnitř a reakcí na ruku.

Uvolňovat žebra - hezky přes žebra zvětšovat kruh - pohyb celého koně. Opravovat i na ruce.

Pauza - pauza se mnou v oblasti za kohoutkem. Nematlat pořád po koni, nebýt opatrná, být černobílá... prý máme spolu spoustu podivných dohod a není to pak černobílý... nenechat na sebe koně tlačit... nejčastěji ramenem.

No a taky nám vlastně až tak úplně nejde couvání... koník potřebuje sice měknout proti ruce, ale taky je potřeba mu dovolit protáhnout čumák dopředu dolů.

A možná nejdůležitější úkol je pořídit si delší otěže, pokud možno bez zarážek.

Tak jsem si ty úkoly hezky zveřejnila a třeba se mi bude dařit i informovat o jejich plnění...

Domů se nám nechtělo

Mám za sebou moc hezkou a poučnou dovolenou... vůbec se mi nechtělo odjíždět, i když moje programátorské ručičky už si o to říkaly... mému koni se taky nechtělo odjíždět, proto zinscenoval ¾hodinové divadlo s názvem „bojím se vozíku" :-) Omlouvám se, to je nemístná legrace na adresu mého koně... tohle jsem prostě naprosto podcenila. Velké poděkování patří mým přepravkyním za trpělivost a výjimečně plynulé řízení, protože i můj vystrašený koník se cestou domů spokojeně krmil senem a vystoupil naprosto suchý.

Příští rok se na to budu chystat zase, tentokrát už hned na jaře a možná pak ještě jednou na podzim... Sice netuším, kde na to vezmu, ale nějak to snad dopadne. ;-)

Velké díky Báře za veškerou podporu a opatrování, za skvělou dýňovou polívku i zapůjčení australáku do vydatného deště. Velké díky Vaškovi za trpělivost při vysvětlování mateřské školky stále dokola. Také za pochvaly i kritiku a celkově za všechny historky. Oběma pak za pomoc při nakládání Karlíka... opravdu mě nenapadlo, že to je tak velký problém, slibuju, že příště budu na jeho vyřešení pečlivě myslet. Díky taky druhému Vaškovi - spolukurzistovi, za milou společnost, spoustu cenných rad a taky za návštěvu všech místních pralinkáren... když dovolená, tak je potřeba si ji náležitě osladit.

O autorce: Radka Kašpárková

Prostě jedna bláznivá holka, co toho má strašně málo na práci, tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Další její podobně inspirativní články tudíž můžete najít zde: http://zivotjecesta.cz. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;-)