Doma Vaquera jako závodní disciplína – náležitosti

13. 1. 2010 Lenka Dostálová Autor fotek: Lenka Dostálová

Počet fotografií: 9

Je toho opravdu hodně, co se skrývá pod pojmem „Vaquera“. Zeptejte se Andaluzana (to jako člověka, ne koně :-)): nejspíš vám ani nebude schopen konkrétně říct, jak má vlastně jezdec s koněm vypadat, co mají nebo nemají mít všechno na sobě a co všechno mají nebo nemají dělat a jak to mají nebo nemají dělat. „Vaquera“ je natolik pod kůží místních lidí, a to zejména, nikoli však výhradně, na venkově, že nemusejí přemýšlet, jakého koně, co na něj a co na sebe.

V takovém podání je tato „lidová vaquera" často jediným jezdectvím, které lidé znají. Na venkově se zdaleka nejvíc jezdí na křížencích různých plemen s tradičním pákovým uzděním a v „honáckých" sedlech s podocasníkem a obřími železnými třmeny. Často se s těmito sedly obsedají i mladí koně - nic jiného tu dřív nebývalo.

Rejoneadoři (toreadoři na koních) a závodní jezdci Doma Vaquera však své koně obsedají s anglickými sedly, protože jsou si vědomi jejich větší pružnosti, nižší hmotnosti, ale především citlivějšího kontaktu s hřbetem koně.

Nás bude nyní zajímat Vaquera ve své soutěžní podobě, která má již několik desetiletí přesně daná pravidla, která se sice postupem času mírně vyvíjejí (k poslední změně došlo v červenci 2009), ale jejichž cílem je zachovat tradice - z hlediska úpravy koně, sedlání, uzdění, obleku jezdce apod.

Začneme tedy podle zkušebního řádu od Adama - to v každé jezdecké disciplíně znamená od koně. O jeho základních povahových rysech a o plemenech jsme si něco řekli již v úvodních článcích o ježdění ve Španělsku (VIZ) a o Vaqueře obecně (VIZ). Znovu bych zde chtěla jen zdůraznit, jak je důležité, aby kůň fyzicky i psychicky umožňoval vysoké shromáždění a byl bezvýhradně poslušný - jestli se vám toto vyjádření nelíbí, dosaďte si sem „pozorný vůči pomůckám".

Jak má kůň na závodech vypadat

I to je přesně dáno. Hříva na čele, mezi ušima a na kohoutku je vyholena nebo ostříhána dohola. Stejně tak i uši, zvenčí i zevnitř. Hříva je protrhaná a zkrácená „na čtyři prsty" (tradiční úprava), případně smotaná do copánků a svázaná do drdůlků (jak to známe u jiných disciplín). Rousy jsou ostříhané. Ocas je krátký: buď je kupírovaný (tradiční úprava) nebo se svazuje do uzlu. Celkově řečeno: všechno, do čeho by se mohly chytat bodláky a větve při práci v terénu, je pokud možno odstraněno. Všechno „zbytečné" je odstraněno, bez ohledu na „well-being" koně. Žádné ozdoby a vymyšleniny, tady se pracuje. :-) Dokonce je i předepsáno, že copánky ve hřívě musejí být svázané provázkem, ne gumičkou - na čistotu tradice se dbá skutečně poctivě.

Uzdění

uzdečka na vaqueru Uzdečka je španělská, kvalitní kožená, bez podhrdelníku, s mosquerem na čelence. Mosquero je kapitola sama pro sebe. Dříve sloužilo k odhánění much, dnes je z něj víceméně ozdoba, v tradiční podobě kožená v barvě uzdečky, v modernější podobě z koňských žíní v přirozených barvách a ještě módněji z hedvábí, v jakých barvách chcete. Jezdci, trenéři a rozhodčí však především vědí, že jeho pohyb přesně odráží rytmus koně a je-li kůň před kolmicí, pak i uvolnění jeho krku, týlu a čelisti a dobré přilnutí. Pokud je však kůň za kolmicí, bude se mosquero houpat ze strany na stranu, i když bude kůň tuhý. Mosquero tak jezdci v sedle na závodech i při tréninku podává důležité informace a bylo by podle mě užitečné jak pro začátečníky, tak pro profesionály v jakékoli drezurní přípravě. Říká se, že mosquero je taktovka koně.

Nánosník je kovový, s ostrými zubatými hranami („serreta"), které mohou být odkryté nebo obšité kůží.
Jako udidlo se používá španělská páka („hierro vaquero") s různě dlouhými rameny a různě klenutými výdutěmi udítka. Musí být v celočerné úpravě, stejně jako třmeny, ostruhy a další kovové součásti výstroje.
Otěže jsou dvě, zapnuté do ramen páky. Jediné přípustné držení otěží je v levé ruce, jedna otěž pod malíčkem, druhá mezi malíčkem a prsteníčkem a poté obě otěže mezi palec a ukazováček. Pravá ruka se smí otěží dotknout pouze při jejich zkracování a nikdy mezi hubou koně a levou rukou. Nesmějí se používat pomůcky přímé otěže.

Sedlo

sedlo na vaqueru zepředu Jediným povoleným sedlem je sedlo „Vaquera". Jde o mohutné a těžké sedlo s konstrukcí, která má při pohledu zepředu tvar střechy, zezadu oblouku (VIZ foto). Polštáře se obvykle vycpávají zvířecí srstí nebo ovčí vlnou a posedlí ječmennou slámou. Toto sedlo nekopíruje hrudník koně, neobjímá jej, proto je velikost v podstatě univerzální, takže se vyrábějí obvykle pouze dvě - standardní a pony. Ovšem jsou i koně natolik širocí nebo jinak specifičtí, že vyžadují sedlo na míru.

Na první pohled upoutají hřmotné kovové třmeny připomínající lopatky na uhlí. Slouží jako celodenní opora jezdce a v přírodě chrání nohu jezdce před trním či býčími rohy. Sedlo s velkými třmeny může vážit i dvacet kilogramů.

Povinnou součástí sedla je silný kožený podocasník, který brání sedlu v posunu na krk koně při prudkých manévrech. Posedlí je potaženo přírodní ovčí kůží. Emblematická je vysoká zadní rozsocha ve tvaru mušle. Při „hobby" ježdění a při rejoneo se využívají sedla, která mají vysokou i přední rozsochu, takže je v nich jezdec usazen skutečně hluboko a má dobrou oporu. Závodní podoba Doma Vaquera však bdí nad čistotou zachovávané tradice, takže tato „hybridní" sedla nepovoluje.

Na přední rozsoše je uvázaná vlněná šála, která není pro parádu, ale slouží honákovi jako přehoz v případě nepříznivého počasí. Ani různé kožené bambulky pohupující se po stranách sedla nejsou samoúčelné: jsou to smotané náhradní otěže pro případ nouze.

sedlo na vaqueru zezadu Může se používat trojramenný poprsník, ale obvykle není k vidění. Sedlo se pokládá rovnou na hřbet koně, používá se výhradně bez deček nebo jiných podložek.

Výše popsané platí pro vrcholné úlohy Doma Vaquera, u mladých koní je vybavení trochu jiné: jezdec smí používat prut (bičík je syntetický, tady ale děláme Vaqueru, takže máme přírodní proutek :-)), vede koně levou rukou 4 otěžemi nebo 3 otěžemi v levé a pravou horní otěží v pravé ruce, přičemž horní otěže jsou zapnuté do nánosníku, a smí se používat španělské sedlo (o něm si povíme více v článku o vysoké španělské škole).

A jako jedna z mála soutěžních jezdeckých disciplín pamatuje ve zkušebním řádu také na dámské sedlo a nutnost bičíku (resp. prutu) jako pomůcky na pravé straně. Občas se nějaká závodnice ve stylu „a la amazona" vyskytne, ale opravdu jen zřídka, protože úroveň Vaquery je dnes hodně vysoká a některé cviky (například prudká cvalová pirueta vlevo, obraty o 180 ˚ v kroku a ve cvalu) přímo vyžadují, aby jezdec obejmul koně nohama, což bičík prostě nedokáže. Není nemožné cvik provést, jen je nemožné jej provést tak dokonale, jak je dnes už k vidění u jezdců v normálních sedlech. A protože jezdkyně v dámské variantě sedla Vaquera nejsou proti jezdcům sedícím obkročmo nijak bodově zvýhodněny, nemají šanci na dobré umístění. To jim však neubírá nic na obdivu, který zaslouženě vzbuzují.

Oblečení jezdce

Nejtradičnějším z nejtradičnějších je styl „a la jineta", tedy andaluský „traje corto", čili krátké sako s vestičkou. Ve zkušebním řádu se přímo doporučují střídmé barvy jako černá, šedá, hnědá, bílá, přírodní a látky bez vzorku, proužkované nebo s pepitem a výslovně se varuje před křiklavými barvami nebo kombinacemi. Klobouk má širokou krempu a musí být černý, šedý nebo hnědý. Kvůli rychlým zastavením a změnám směru si jezdci klobouk uchycují pod bradou. Jezdkyně v dámském sedle na sobě mají dlouhou sukni a mohou si kromě širokého klobouku zvolit i kónický klobouk se zahnutými okraji („catite") (VIZ foto).

Pokud má jezdec nízké boty, musí mít široké ¾ kalhoty, jejichž část pod kolenem je zapnuta pomocí kovových přívěsků („caireles") - ty mohou mít podobu koňské hlavy, třmenů, žaludů (mimochodem, žalud je jedním z typicky andaluských symbolů - živí se jím totiž prasata, z nichž se vyrábí světově proslulá sušená šunka), podkováků apod. A také musí mít tradiční celokožené minichapsy („polaínas") zdobené vyřezáváním a vyšíváním a dlouhým koženým střapcem. Jsou skutečně celokožené, protože se zapínají systémem provlékání kožených poutek.

Má-li jezdec vysoké jezdecké boty, pak je musí doprovázet užší ¾ kalhoty s ohnutým bílým spodním lemem.

Dlouhé kožené chapsy, nádherně zdobené „zahones", jež jsou pro honáka v terénu nezbytné, jsou na drezurním obdélníku povolené, ale nevyužívají se často, aby jezdec umožnil rozhodčím zřetelně vidět pomůcky nohou a boky koně kvůli možnému zranění ostruhami, které vede pochopitelně k diskvalifikaci a už ne tak moc pochopitelně k němu dochází skoro na každých závodech, včetně mistrovství.

třmen k sedlu na vaqueru Celkový dojem dvojice by měl být čistý, strohý, „rustikální". Proto se také často toleruje, že jezdec třeba nemá úplně ukázkový sed nebo nesedí vzpřímeně. Vlastně ne, ono se to „netoleruje", ono je to svým způsobem žádoucí - jezdec tady nemá být akademik nebo umělec, který se „prsí" na koni, ale manuálně pracující zemědělec, chovatel dobytka, honák... jak chcete v sedle sedět vzpřímeně, když máte od práce shrbená záda a trávíte hodiny v sedle s garrochou v ruce nebo přes rameno? :-)

Také sedlo a třmeny dávají jezdci jiný sed a jinou rovnováhu než anglické sedlo. Zadním hrotem třmenu se i pobízí, takže jezdec je vlastně nucen dávat patu nahoru nebo minimálně je mu znemožněno jezdit se špičkou u koně. Mnoho španělských drezurních jezdců takto začínalo a dodnes je to na jejich stylu znát. Co se v mládí naučíš... ;-)

Ostatní

Ostruhy jsou povinné, ve španělském stylu a v černém provedení s bílým nebo béžovým páskem.
Použití bičíku není povoleno (až na uvedené výjimky mladých koní a dámského sedla). Zakázané jsou také bandáže a chrániče. Stejně tak se nesmějí používat hlasové pomůcky.

Tolik prozatím k náležitostem závodního jezdce Doma Vaquera. Příště se seznámíme s průběhem závodu a s drezurní úlohou.

Na YouTube se můžete podívat na trailery k DVD o různých technikách výcviku doma Vaquera (každý soubor má 3 díly, proto ten zmatek v číslování) :