Před časem jsme požádali Equichannel.cz o pomoc při získání dat pro naši práci. Oslovili jsme čtenáře - chovatele s prosbou o zodpovězení třiceti otázek na téma managementu a reprodukčních výsledků jejich klisen. Nesmírně si vážíme zájmu a ochoty čtenářů a tímto za ně ještě jednou velmi děkujeme.

Prosba o další spolupráci čtenářů EQUICHANNELu:

Rádi bychom některé části současné studie rozšířili, a proto se opět obracíme na čtenáře Equichannelu. Zejména bychom měli zájem o jistě v praxi zcela ojedinělé případy, kdy se klisna, zabřezlá jinde, vrátí do domácího prostředí a je umístěna do stejného výběhu s hřebcem. Dále bychom potřebovali případy, kdy je klisna inseminována v domácím prostředí, ať už semenem domácího nebo naopak cizího hřebce. A konečně bychom potřebovali údaje, kdy je klisna odvezena k připuštění a vrátí se do prostředí, kde nejsou žádní valaši ani hřebci. Zájemci, kteří by nám chtěli pomoci, mohou kliknout na adresu https://spreadsheets.google.com/viewform?formkey=dERJZ1puWWM0aERMUjJlNzJaQ0N6ZVE6MQ a dotazník vyplnit. Nezabere to více než čtvrt hodiny. Ale pozor! Neměla by to být data, která již byla zahrnuta do stávající studie. Děkujeme za pochopení.

Na zpracování dat jsme vypsali téma diplomové práce na ČZU, kterého se skvěle zhostila Ing. Jana Šindelářová. Vědecká práce je někdy na dlouhé lokte, takže vyhodnocení celé akce trvalo o něco déle, než jsme počítali. Výsledky byly ovšem právě přijaty k tisku v renomovaném vědeckém časopise Behavioral Ecology and Sociobiology, takže je konečně můžeme představit odborné veřejnosti. Článek se v překladu jmenuje „Promiskuita brání potratům klisen koně domácího".

Oč tedy šlo.

Kůň domácí se vyznačuje neobvykle vysokým výskytem potratů v rané fázi březosti, dosahujícím téměř 40 % všech březostí. Tím se liší od ostatních hospodářsky využívaných kopytníků, jako je skot, ovce a kozy, s ranou potratovostí zpravidla do 10 % či nižší. Při pátrání ve vědecké literatuře jsme zjistili, že již více než půl století si celé generace veterinářů s tímto problémem neví rady. Tu a tam někdo z nich objeví příčinu potratovosti v určitých případech, ale téměř vždy při tom také narazí na jisté procento různorodých nevysvětlených případů.

Z dotazníků jsme získali velké množství údajů o reprodukci klisen z nejrůznějších chovů. Vybrali jsme dotazníky obsahující všechny potřebné informace a klisny rozdělili na dvě skupiny:

• klisny, které byly odvezeny na připuštění mimo domovskou stáj a jako březí vráceny zpět domů
• klisny připuštěné doma.

Ani jedna z 36 kobyl, které zabřezly doma, nepotratila. Naproti tomu ve 45 případech, kdy byla kobyla odvezena k připuštění, došlo k potratu ve více než 31 %. Potraty nebyly způsobeny transportem samotným. Polovina klisen, které zabřezly doma, totiž byla opakovaně převážena například na závody či trénink. Přesto žádná nepotratila. Navíc již z dřívější doby existují vědecké studie, které doložily, že jsou březí klisny vůči transportu mimořádně odolné (např. Baucus et al. 1990: Effects of transportation on early embryonic death in mares. J. Anim. Sci. 68: 345-351).

Naše studie odhalila zásadní význam prostředí, ve kterém byly březí klisny po návratu z připouštění doma dále chovány: Buď ve výběhu s ostatními klisnami a hřebci či valachy, nebo ve výběhu pouze s klisnami, přičemž hřebci či valaši byli za ohradou. Pokud byli hřebci či valaši za plotem (ohradou), byla pravděpodobnost, že k potratu dojde, sedmkrát vyšší než když klisny s hřebci či valachy výběh sdílely! Klisny oddělené od hřebců potrácely v 54 % případů, zatímco klisny umístěné do stejného výběhu jen ve 22 % případů.

Z našich výsledků tedy vyplývá logický závěr, jak snížit ranou potratovost: Připouštět klisny doma nebo je po připuštění mimo domov raději vrátit do výběhu s domácími samci, než je od nich oddělovat. Raná mortalita pak bude podstatně nižší.

Nulová potratovost u klisen připouštěných doma, pozorovaná v naší studii, neznamená, že žádná z klisen nepotratí, protože do hry vstupují další faktory, zejména zdravotní. To ovšem nic nemění na prokázaném negativním vlivu tradičního managementu klisen na ranou potratovost v případě cestování klisen. Námitky o špatné praktické proveditelnosti našich doporučení jsou naprosto oprávněné a pochopitelné, nepadají však na naši hlavu. Jen přinášíme nový poznatek o biologii zvířete, které si vzdor několika tisícům let soužití s člověkem uchovalo evolučně prověřené principy chování. Pojďme se na ně podívat blíž a porozumět jim.

 

Zpátky ke kořenům

Odhaduje se, že v průběhu evoluce trvalo nějakých 30 milionů let, než se vytvořil druhově specifický systém vedoucí k životu v sociálních skupinách. To reprezentuje řádově 3 miliony generací, samozřejmě podle druhu. Proti tomu odhadujeme, že je kůň v područí člověka v rozsahu 5,5 až 8 tisíc let. Může pár set generací zcela vymazat předchozí 3 miliony generací? Při hledání odpovědi nám pomůže, když studujeme populace volně žijících, zdivočelých populací koní domácích, jako jsou mustangové v Montaně, koně v Camargue ve Francii, a další a další leckde jinde. Zdivočelí koně vykazují obdobné sociální chování na různých místech světa, navíc velmi podobné tomu, co známe u příbuzných, dosud žijících druhů koňovitých s podobným sociálním systémem (kůň Převalského, zebra stepní). Můžeme se proto domnívat, že stejně jako u většiny ostatních domestikovaných druhů, také kůň si zachovává své základní sociální chování navzdory všemu šlechtění a selekci člověkem.

K vysvětlení souvislostí si potřebujeme říci pár slov o existenci samčí infanticidy, tedy samčí reprodukční strategie, při které samec zabíjí mláďata jiných otců. Jak a proč k něčemu takovému vůbec může dojít?

U harémově žijících zvířat nastává průběžně a neodvratně výměna harémových samců. To je přirozený proces, zajišťující, aby u harému byl vždy ten nejschopnější jedinec. Když harémový vládce zestárne a zeslábne nebo onemocní, není již schopen odolávat dotírání dorůstajících nezadaných samců a většinou v boji podlehne a uprázdní místo novému samci. U některých druhů, jako jsou různí primáti, kočkovité šelmy, hlodavci atd., je laktace dokonalou antikoncepcí, bránící kojící samici v zabřeznutí. Snad právě proto, že je to tak očividně zdůvodnitelné, byla pozorována situace, kdy nově příchozí samec zabil mládě či mláďata kojící samice, nejdříve právě u těchto druhů. Postižená samice přestala kojit, znovu nastartovala říjový cyklus a samec se stal otcem dříve, než kdyby musel čekat na odstav mláďat předchozího samce. Uvědomme si, že zdlouhavé vyčkávání může být pro něj kritické, protože i on čelí a bude čelit výzvám dalších a dalších samců. Ze svého postavení by mohl být vypuzen dříve, než se sám stačí vůbec rozmnožit.

Extrémní případ rozsahu samčí infanticidy funguje u lvů, u nichž je výměna samců provázena zpravidla kompletní likvidací všech kojených mláďat ve smečce. Takový rozsah vraždění neviňátek je ale u ostatních druhů nevídaný. Zvláštnost tohoto druhu spočívá v nízké pravděpodobnosti přežití lvice bez smečky, která s kojenými lvíčaty klesá prakticky na nulu. Sama lvice nedokáže úspěšně lovit jako ve smečce a současně ještě bránit lvíčata před konkurencí, jako jsou hyeny a další šelmy. Tak lvicím nezbývá mnoho možností a i když mohou odejít, neriskují nejistou vlastní budoucnost, smíří se se ztrátou a nechají se nově příchozím pářit, i když samec zabíjení koťat nijak neskrývá.

Poněkud jinak je tomu u druhů, kde se samice s mláďaty může sebrat a nového samce opustit, aniž by tím riskovala život. Tam obvykle probíhá samčí infanticida skrytě a samec si dává pozor, aby při ní nebyl matkou přistižen, protože matky obvykle nebývají připraveny odpouštět novým partnerům ztrátu svých potomků.

Později bylo objeveno, že k samčí infanticidě dochází i u druhů, u nichž laktace neblokuje zabřeznutí. Ale i u těchto druhů se posléze prokázala nějaká reprodukční výhoda pro samce zabíječe, například ve zkrácení intervalu mezi porody. Postupem času se přišlo také na to, že se samčí infanticida s různou frekvencí výskytu objevuje u obrovského počtu druhů, a je tedy v přírodě celkem běžná, byť skrytě prováděná. Z koňovitých byla samčí infanticida popsána u zebry horské a stepní, koně převalského a také u koně domácího.

Infanticida v podání koní a jejich příbuzných

Z televizního filmu o mustanzích v Montaně, který natočila Ginger Kathrens, máme záběry dokonané infanticidy hřebcem, na nichž není sebemenších pochyb o tom, že hřebec zabíjí cílevědomě. Touto scénou děsíme studenty již několik let...

Dokumentovaných případů u domácích koní není mnoho. Ale jsou a proto dokládají, že k infanticidě může dojít i u nich. Chovatel koní nejspíše namítne, že to asi nebude kdovíjaký problém, protože on sám se s žádným takovým případem nesetkal. Už jenom proto, že situace, kterou popisujeme jako podmínku vzniku samčí infanticidy, v jeho chovu nemůže nastat.

A zde jsme u jádra věci. Toto je pohled člověka, nikoliv koně. Kůň se nechová podle naší logiky, ale podle toho, jak se mu osvědčilo v průběhu dlouhé doby, kdy probíhala evoluce jeho druhu. Musíme se proto nejdříve podívat, jak to vypadá u zdivočelých koní domácích, kde jim do toho člověk nemluví. A hned také dodejme, že i u nich byla zjištěna potratovost, dosahující téměř 40 %.

Základní sociální jednotkou volně žijících koní je harémová skupina klisen a hříbat s jedním či více hřebci. Pokud je u harému více hřebců, jeden z nich je dominantní a také otcem většiny potomstva. Hřebec dosáhne harému buď sdružením s „osiřelou" skupinou klisen či s klisnami, které nejsou v jiném harému, nebo po vítězném boji převezme existující harém jiného hřebce. A to i s kojícími klisnami, které si možnost samčí infanticidy zřetelně dobře uvědomují. Kdykoliv se k harému přiblíží cizí hřebec, klisny se běžně okamžitě stavějí mezi něj a hříbata, případně před ním prchají.

Sociálně stabilizované harémy odchovají více hříbat než harémy nestabilizované. A cílené studie, používající moderní genetické analýzy paternity, ukázaly, že zhruba ze třiceti procent je otcem hříbat někdo jiný než harémový hřebec. Kobyla je tedy schopná vyhledat v nestřeženém okamžiku jiného hřebce a pak se vrátit do domovského harému „jakoby nic". Dlužno podotknout, že tím se koně nijak neliší od ostatních zvířat, kde byly podobné věci studovány, ať už u savců či ptáků, a konec konců ani od člověka. Záletnictví není v přírodě nic neobvyklého. Klisna tímto podvůdkem může získat lepší genetickou výbavu pro své hříbě, a při tom si udržet ochranu domácího hřebce. Jádro pudla spočívá v blažené nevědomosti domácího hřebce, který nesmí vědět, že se chystá přijmout do rodiny kukaččí mládě! Ze studií zdivočelých koní však víme, že hříbata po jiném otci, než je harémový hřebec, vykazují vyšší úmrtnost. Takže si asi přeci jen ne každý domácí pán nechá věšet bulíky na nos.

Ze dvou zel samice volí prostě to menší...

Hrubá síla samce je hrubá síla samce, takže se samice vůči infanticidním samcům mohou jevit jako bezbranné. Proto volí „Cimrmanův úkrok stranou" a řeší potenciálně rizikovou situaci, věštící ztrátu jejich novorozeného mláděte, jinak. Některé samice se vlísají do přízně nového samce a páří se s ním, ačkoliv jako březí zabřeznout znovu nemohou. Samci naštěstí neumějí počítat, a tak, i když dojde k porodu za kratší období po páření než je délka březosti, považují narozené mládě obvykle za své a jeho život je zachráněn. Například u myši domácí a některých dalších hlodavců, řeší samice nebezpečnou situaci naopak tak, že potratí. Do etologické literatury se tento jev dostal pod jménem své objevitelky jako „efekt Bruceové". Ze dvou zel samice volí prostě to menší. Investice do mláděte je obrovská, takže matka přerušením březosti uspoří energii nutnou k dovršení vývoje zárodku, porodu a zahájení laktace, a investuje ji hospodárněji do dalšího mláděte s novým samcem.

Myšlenku, že by obdobný princip mohl fungovat i u koně, jsme získali ve studii samčí infanticidy u zebry stepní (Pluháček, J. & Bartoš, L. 2000: Male infanticide in captive plains zebra, Equus burchelli, Anim. Behav. 59: 689-694, ke stažení PDF na http://af.czu.cz/~bartos/publications/). Ve snaze vyhnout se inbrídinku bývá v zoologických zahradách zvykem měnit často hřebce u stáda, bez ohledu na to, zda mají klisny hříbata nebo jsou březí s předchozím hřebcem. V našem sledování jsme prokázali, že tyto praktiky vedou ke zvýšené úmrtnosti hříbat a dokonce i plodů. Klisny potrácely tím častěji, čím dříve po zabřeznutí se starým samcem nový hřebec ke stádu přišel. Na samém začátku březosti dosahovala tato pravděpodobnost již téměř 100 %! I když jsme tak neuvažovali od začátku, postupně jsme zavrhli myšlenku, že by potraty u zeber mohl způsobit přímo nový hřebec a páchat tak feticidu (tj. zabít plod), a soustředili se na možnost, že potrat vyvolává nějakým způsobem sama klisna. To jsme se rozhodli cíleně otestovat právě u domácích koní. Výsledek už znáte.

Pohled dnešních klisen

Zdá se tedy, že ani po několika tisíciletích domestikace, klisny koně domácího stále „nezapomněly", že k samčí infanticidě může dojít. Tím, že je vytrhneme z domácího stáda a připustíme cizím hřebcem, dovádíme je po návratu domů v jejich očích do potenciálně infanticidního prostředí, kdy očekávají nevraživost domácího samce vůči „výsledku" jejich „záletům", protože není jeho otcem. Je třeba zdůraznit, že klisna při tom nerozlišuje mezi hřebcem a valachem - v průběhu evolučního vývoje neměla šanci se s valachem setkat. „Když něco vypadá jako samec, chová se jako samec, tak to musí být samec..."

Naše výsledky proto interpretujeme tak, že si jinde zabřezlá klisna uvědomuje nebezpečí infanticidy. Když je ve stejném výběhu s domácími samci, má možnost zvolit tu jednodušší protistrategii: Svádět místní samce k sexuálním radovánkám a zkusit je tak obalamutit, že to oni jsou otci jejího nenarozeného hříběte. (Řada našich respondentů to také u svých kobyl pozorovala a v dotaznících uváděla.) Pro březí klisnu ale nastává problém, je-li hřebec nebo valach oddělen v blízkosti jejího výběhu ohradou. V tomto případě mnozí respondenti referovali, že se kobyla často zdržovala v blízkosti takového samce za plotem, často močila a „vrhala na něj zamilované pohledy". Protože to ale nevedlo k žádným sexuálním hrátkám, klisna raději potratila dříve, než do nenarozeného hříběte proinvestuje příliš mnoho energie. Zřejmě existuje nějaký mechanismus, podobný efektu Bruceové, který klisně umožňuje samovolně vyvolat potrat. Samotný efekt Bruceové je založen na účincích feromonů v moči nového samce, který vyvolává potrat. V daném případě si lze jen těžko představit, jak by se dostala do dostatečného kontaktu s močí samců za plotem.

Luděk Bartoš a Jitka Bartošová
Oddělení etologie, VÚŽV, v.v.i. Uhříněves (podpořeno projektem MZe 0002701404)

Již nyní je přijatý rukopis vyvěšen na http://af.czu.cz/~bartos/publications/ (Bartoš, L., Bartošová, J., Pluháček, J. & Šindelářová, J. 2011: Promiscuous behaviour disrupts pregnancy block in domestic horse mares. Behav. Ecol. Sociobiol. doi 10.1007/s00265-011-1166-6).