Při optimálním vývoji dětského jezdeckého embrya se od občasného vození dle zájmu a schopností dítka postupně přechází k lonžování. Čím déle vystačíte s lonžováním, tím déle se dítě může soustředit pouze na sebe a svůj sed a nezatěžuje se vedením koně. Získává tak jistotu, rovnováhu a základy sedu, na kterých může stavět po celý svůj další vývoj. Proto na osamostatnění nespěchejte. Bohužel dětičky jsou poněkud neuvědomělé, takže jen co získají základní pocit jistoty, už většinou slyšíte „já už chci řídit sama" nebo taky „kdy už mě z té lonže konečně pustíš??"

I když se dnes podíváme na přípravu k samostatnému ježdění, neznamená to, že se s lonží rozloučíme. Naopak, na lonž budeme odkazovat průběžně a v závěru měsíce se můžete těšit na speciální díl, věnovaný cvičení na lonži a základům voltiže (bylo by asi vhodnější ho zařadit nyní, ale z technických důvodů to musíme prohodit).

Lonžování není jen práce na sedu. Tou to sice začíná, ale musíme dítko zaměstnat a motivovat. Kromě her s vlastním tělem jej nejvíce potěší, když to zvíře pod nimi jen neběhá jako trenažer, ale provádí nějaké cviky - obzvlášť pokud na nich má svou zásluhu. Je spousta cviků, které se na lonži s dítětem dají dělat a dítě se je může postupně učit. Přechody, základy ohnutí a stranové práce... vlastně prakticky skoro vše.[1] Začnete tím, že dáváte pomůcky vy a dítě jen sedí. Když se naučí sedět v klusu, přidejte přechody, jak mezi jednotlivými chody, tak mezi ruchy v klusu. Ptejte se, ať počítá - kolik kroků kůň udělal v kroku před naklusáním? A kolik klusových před opětovným přechodem do kroku? „Slíbila jsem přechody po deseti krocích, povedlo se mi to dodržet?"

Prodloužení a zkrácení klusu a cvalu je velmi dobré cvičení pro rovnováhu. Na pár kroků prodloužit je zpočátku docela dobrodružství, ale časem to nečiní potíže. Když dítě dokáže udržet v přechodech uvolněný sed a nikam nepadá (což je zpravidla velmi brzy), můžeme mu vysvětlit pomůcky a vyžadovat spolupráci. Nepůjde to hned, koordinace celého těla je docela těžká a kůň velmi pravděpodobně zpočátku nebude tápavé pomůcky „brát" (zejména když dítě nebude mít ještě v rukách otěže), ale od toho jsme na druhém konci lonže my a pomůžeme. Pokud (díky naší nenápadné pomoci) dítě udělá zkušenost, že koně lze ovládat pouze sedem bez otěží, vyhne se tak do jisté míry následnému kočírování koně rukama a tahání za hubu, které je tak časté u dětí, které jezdí rovnou samy a poník je nerespektuje. Tedy zlozvyku, který se posléze špatně odnaučuje.

U mírně pokročilého dítka (které již dokáže dobře sedět ve všech chodech a spolupracuje s námi v přechodech) můžeme lonžování (a práci na ruce) oživit i o základy ohýbací práce. Opět, zpočátku necháme dítě jen sedět a cítit. Je nesmírně důležité, aby se naučilo správně cítit. Jaký je pocit na správně ohnutém koni? Je to jiné než když mu jen ohneme krk a tělem kráčí rovně? Pozná dítě při ustupování, zda se kůň zadní nohou podkročil nebo jen dokračuje? Pozná, kdy byl ještě více ohnutý a kdy se začíná vyrovnávat? Děti jsou přirozeně mnohem senzitivnější než dospělí (my máme tendence řídit se spíše rozumem), je proto vhodné této přednosti využít a maximálně ji rozvinout. Když víte, co přesně chcete cítit (tedy jak to má být správně), je potom mnohem snazší toho dosáhnout. Na lonži můžete zmenšovat a zvětšovat kruh, ustupovat na holeň, na ruce potom zkusit ustupování podél stěny nebo na diagonále nebo dovnitř plec. Nyní ještě nejde o to, aby se děti tyto cviky učily samy provádět, na to je příliš brzy, ale o rozvoj jejich cítění, trénování ohýbacího sedu a rytmického pobízení zadní nohy a především, zábavu a oživení hodiny. V neposlední řadě také zlepšujete gymnastické schopnosti koně (resp. poníka) a připravujete ho na vykonávání těchto cviků později i bez vaší asistence.

Při samotném učení novým věcem je důležité vše nejprve ukázat. Dobrý nápad je zkusit si vše nanečisto na zemi. Častý problém nejen dětí je, že dají pomůcku a holeň (nebo ruku) tam nechají. Tedy chtějí naklusat, zmáčknou a drží. Nebo chtějí zastavit, chytnou otěže a drží. To může vést ke ztuhnutí koně i dítěte. Je zpočátku těžké jak pochopit, tak zkoordinovat, aby pomůcka byla přerušovaná a následovaná povolením, i když ji kůň třeba hned neuposlechne. Mně, resp. mojí dcerce, v tomto velmi pomáhá právě stranová práce, konkrétně ustupování na holeň. Jdu vedle koně s tušírkou, při každém kroku, kdy chci, aby se kůň podšlápl a ustoupil, se dotknu tušírkou (nebo naznačím). K tomu říkám „ťuk... ťuk... ťuk..." a dítě ve stejnou chvíli může pobídnout holení. Dobře tak vnímá, že pomůcka se střídá s povolením a v jakém rytmu zhruba. Pak není těžké k pochopení, že i pomůcky pro jiné cviky nebo pomůcky otěží trvají takto krátce a musejí být proloženy uvolněním.

Začátky samostatného bloudění prostorem

Kdy se můžete odvážit pustit dítko z lonže? To záleží nejvíce na koni, kterého máte k dispozici. Ten musí být opravdu spolehlivý a měl by velikostí odpovídat dítku - aby jej dobře zvládalo. (Proto také také ilustrační fotografie k tomuto článku zobrazují sedmiletou holčičku na mamutovi:-) - v hale, kde jezdí na ponících, bohužel nejsou dobré světelné podmínky, takže jsem ji pro účely článku musela fotit na svém koni, není to návod k následování.) Určitě by dítko mělo už velmi dobře sedět v klusu a cvalu, pro případ, že by se kůň na volno přece jen rozeběhl. Mělo by vědět, jak přejít z klusu do kroku, jak působit sedem ke zpomalení koně. Mělo by mít základy ohýbacího sedu, aby dokázalo koně vodit. Pokud ale nežadoní moc úpěnlivě, vůbec nic se nestane, pokud se samostatným ježděním ještě počkáte.

Přechod by měl být co nejpozvolnější, začněte tím, že si dítě na lonži začne samo držet otěže. (Máte-li k dispozici bezudidlové uzdění a kůň je na něj navyklý, je to výhoda. Udidlo není nutností, ale ohlávku z bezpečnostních důvodů nedoporučuji.) Nejprve za přezku, postupně dítě naučte přehmatávat a přejděte na tzv. pasivní přilnutí [2]. To znamená, že se jezdec snaží svýma rukama následovat pohyb koňské hlavy a krku tak, aby se otěž ani neprověšovala, ani necukala. Ježdění na pasivním přilnutí je důležitou součástí výcviku jak mladého koně, tak začínajícího jezdce. Teprve když vidíte, že dítě je schopné s uvolněnými lokty následovat koně na pasivním přilnutí a dle potřeby si umí plynule prodloužit či zkrátit otěž, můžete ho nechat koně vést. Než k tomu ale dojde, ověřte si, že přesně ví, co má dělat, když chce zatočit. Při prvních pokusech vedení po celé jízdárně ho jistěte lonží. Až když uvidíte, že dítě nemá problém koně vést po obvodu jízdárny, udělat kruh, diagonálu nebo od stěny ke stěně, můžete ho z lonže odepnout, při prvních pokusech ale choďte poblíž. Beztak budete nejspíše muset koně trochu korigovat.

První, co u většiny koní (nebo „poní") budete pravděpodobně řešit, je pohyb vpřed. Buď je ho moc, nebo málo. Buď se mu dopředu nechce, nebo se mu nechce zastavovat, případně obojí. Do jisté míry to samozřejmě řeší přiježděnost koně, ale koně nejsou hloupí a pravděpodobně zkusí, co projde. O to, aby neposlušnost neprošla, se musíte postarat vy, to zatím není v silách dítěte. První problém často odstraní, pokud nedáváte z ruky lonžovací bič a koně z rozumné vzdálenosti „jistíte". Dobrá možnost je také použít druhého koně jako vodiče. Na druhý problém, který je snad ještě častější, se mi osvědčil obrat proti stěně jízdárny. Zde pomůže, pokud dítě umí koně sestavit ven - někdy to k zastavení postačí, jindy je potřeba přidat holeň a koně skutečně navést kolmo. Pokud to nezabírá, nezbyde, než koně nasměrovat přímo na vás a „odchytit" ho, nebo zapíchnout do rohu. A zvážit, zda se nevrátit na lonž. Zastavení je ale jeden z nejtěžších cviků počáteční fáze, takže při počátcích samostatného ježdění jej příliš neopakujte, ať neodradíte dítě i koně.

Soustřeďte se především na směr vedení koně. K orientaci zpočátku pomohou kužely a kavalety. Stavte slalom, uličku, můžete i překračovat kavalety, podle toho, co vás i koně bude bavit. Myslete na to, že dítě nemá moc zvládnutou prostorovou orientaci a nebojte se mu trasu vytyčit. Tedy jezdit „od kuželu ke kuželu", později kolem nich kroužit.

Může se i začít učit jízdárenské figury, ale lépe se s tím začíná bez koně. I když ukážete obrázek, uvidíte, že bude mít velký problém je alespoň přibližně nakreslit (ten mám koneckonců i já po letech praxe a v dospělosti:-). Je príma si je nejprve na jízdárně vyběhat nejprve vlastníma nohama nebo označit doma na stole či na podlaze obdélník a projít si je tam s plastovou figurkou koníčka. Když pochopí, jak má jet, může i říkat, co má v jaké chvíli na koni provádět.

Několik osobních zkušeností na závěr

Já jsem se v začátcích samostatného ježdění dcerky snažila maximálně omezit instrukce - abych ji nezatěžovala detaily a nechala ji řídit se svou intuicí a pocitovou zkušeností z ohýbání na lonži. Přiznám se, že jsem byla napnutá, jestli si s novou situací její intuice poradí. Jediná instrukce zněla, aby se celým tělem podívala tam, kam chce jet a oddálila vnitřní ruku od krku. Nezatěžovala jsem ji váhou (domnívám se, že to je těžké k realizaci i pro dospělého a často váha končí na druhé straně) ani pobídkami holení, nechtěla jsem ani příliš zdůrazňovat otáčení rukou, aby se neučila koně tahat - pouze otevření vnitřní otěže mělo zabránit přetahování vnitřní ruky přes krk hned v počátku. Taktika se ukázala myslím být úspěšnou, prakticky okamžitě se dokázala s koněm trefit do uličky mezi kavalety, provést malý i velký kruh, od stěny ke stěně a diagonálu. (Jak jednotlivé figury vypadají, jí bylo dopředu vysvětleno.) Nyní zbývá jen upravit polohu vnější holeně a vše naučené zafixovat a procvičit.

Jsou ale i jiné možnosti, takto postupovala Dominika Švehlová:
„Vycházela jsem z toho, že moje klisna je naučená na přikládanou otěž - umí zatočit na neck reining, na jednoruční vedení "za přezku". Taky umí dobře reagovat na váhu. Anička se učila vodit koně tak, že chytla otěže za přezku, bylo jí vysvětleno, že když chce jít doleva, dá ruce doleva a že tím vlastně "odtlačí" koně krkem doleva. Dále jí bylo řečeno, že se má dívat vždy tam, kam jede, pro začátek jsem jí říkala přímo orientační body (kužely, klády apod.), kam má jet a na které se má dívat. Já sama jsem chodila vedle kobyly s bičíkem v ruce a v případě potřeby (když ignorovala malou jezdkyni nebo jí nerozuměla) jsem ji ťuknutím přiměla jít tam, kam měla."

„Aničce jsem musela víceméně opravit jen jediné: aby netáhla otěže zároveň dozadu, když zatáčí, což velmi rychle a bez problémů respektovala. Nejdříve jsme chodily od bodu k bodu, pak jsem jí dala kužely do slalomu (dál od sebe), měla mezi nimi kličkovat, později okolo kužele udělat kruh. Anička velmi rychle  - a sama! - pochopila i pomůcku váhou, naprosto automaticky se nejen dívala směrem, kam chce jet a dávala tím směrem ruce, ale také se tam více či méně naklonila celým tělem. Tímto způsobem během jedné hodiny zvládla "řídit" koně, dál jsme to pak pilovaly.
Teď zkoušela jezdit už s oběma rukama - držet otěže normálně - ale moc jsme to nezkoušely, takže to jí zatím nejde."

Na stejnou věc (tedy výuku ohýbání koně a samostatného vedení do obratů) jsem se zeptala ještě dvou šikovných maminek úspěšných juniorek (resp. v jednom případě mladé jezdkyně), abyste měli více názorů.

Petra Čejková (dcera Lucie je několikanásobnou účastnicí MČR, aktuálně v kategorii mladých jezdců) nejprve polopaticky vysvětluje správný ohýbací sed:

„Svým tělem se podíváš, kam chceš točit. Za pohledem přidáš ramena, můžeš se otočit v pase až o 90°, tvoje ramena vedou koňská ramena, tvoje kyčle, stehna vedou ta koňská. Vnější ruka nabídne krku a tělu možnost natažení, vnitřní ohnutí kyčle, stehna jdou podle ohnutí - tedy opačně než ramena. Holeně orámují "zadek" koně. Ramena se nesmí naklonit, pas se nesmí prolomit..."

Máš nějaký tip, jak to podat mladšímu dítěti, aby to dokázalo všechno pochopit, aby to bylo stravitelné a nebylo toho moc?
„Je potřeba to ukázat. Klidně ze země, vestoje s rozkročenýma nohama, trénujte bez koně. Podívám se přes rameno až tolik, že se začnou točit i ramena. Stehna jdou opačně, tedy vnitřní holeň zůstává vpředu, vnější se posune dozadu. A pak to zkoušet na koni."

Jana Rosická (studnice vědomostí, dcera Kateřina několikanásobná účastnice MČR dětí a MČR pony):
„Je potřeba všechno vysvětlit a hlavně ukázat. Nejlépe v zastavení. Vzít ruku a dát ji tam, kde má být. Vzít holeň a posunout do správné pozice. Natočit tělo, ukázat, kam se dívat. A potom chodit vedle koně a pořád ukazovat. Kroužit třeba třikrát za sebou dokola a po celou dobu směrovat ruce, nohy a sed, dokud to nepochopí. A musíš přemýšlet. Pořád být připravená improvizovat a vymýšlet, jak to tomu dítěti oživit a co nejlépe podat. Necvičit dlouho, děti se vydrží soustředit kratince, takže střídat aktivity, jít se třeba projít..."

„Hodně věcí jsem učila v terénu. Utlačit poníka na jízdárně je pro dítě problém, takže jsme jezdily hlavně venku. Třeba dovnitř plec se Kačka učila venku za koněm. Ale lonž je strašně důležitá, Kačka jezdila na lonži snad dva roky."

Co z výše uvedeného vyplývá? Předně to, co jsem psala už na začátku - neopouštět lonžování příliš rychle. I když už dítě dokáže samo koně vodit, mělo by stále jezdit i na lonži. Lekce by měla vždy začít uvolněním obou. Může to být procházka v terénu nebo cvičení, dítě také může pracovat s poníkem ze země. Pak by měla následovat lonž, kde si dítě zacvičí a správně se usadí. Zbytek záleží na tom, co dítě chce, buď můžete vymyslet nějakou zajímavou aktivitu na lonži (házení míčem, držení kelímku s vodou, ježdění pozadu, otáčení se na koni za pohybu nebo cokoli, co vás napadne) nebo můžete chvíli nechat dítě vodit koně samostatně, opět nejlépe za pomoci pomůcek nebo nápadů na zajímavé aktivity.

Obecná zásada že „ukázaná platí". A že není dobré chtít příliš mnoho věcí najednou. Lépe vše vysvětlit na zemi nebo v zastavení a ještě lépe, ukázat a nasměrovat. Nechtít moc, spokojit se s málem. A chválit, hlavně chválit. Dítě i koně. Zbytek už zůstane na vás, na vašich schopnostech improvizace a vymýšlení. Neboť jak říká moje babička, "nejvíc je bavěj blbosti"... děti i koně.:-)

Doporučená literatura:
[1] Velmi vhodným materiálem ke studiu je výukové DVD Arthura Kottas-Heldenberga, zabývající se výcvikem jezdce. Na něm naleznete mnoho inspirace a názorné předvedení jak lonžování začínajícího dítěte, tak pokročilého jezdce s mnoha cviky, které se na lonži dají předvádět.

[2] Popis a důležitost pasivního přilnutí jsem si dovolila převzít od Karola Hollého. Jeho kniha Jezdectví pro samouky je obrovskou inspirací a také doporučuji ke studiu.